Končím

12. října 2007 v 20:04 | Jaruš
blog přestěhován na adresu: www.jarus.estranky.cz
 

Konec

7. října 2007 v 17:15 | Jaruš |  z jiného soudku
už mě to přestalo bavit .. dneska trvalo hodinu než jsem byla schopná se přihlásit .. blog.cz se mi líbí, ale je to na nic .. takže velké stěhování .. půjdu na estranky .. všem dám včas vědět, teda pokud se tu ještě někdy budu moct přihlásit .. zatím zlatíčka já se ozvu :d

NN - Nemám důvod

6. října 2007 v 22:00 | Jaruš |  Nečekaná návštěva
Další kapitolečka.
 


Už mě to přestává bavit

6. října 2007 v 21:36 | Jaruš |  z jiného soudku
Už mě přestávají bavit ty nehorázné seky na blog.cz.
Chci napsat článek a prostě nemůžu, protože se to prostě neuloží.
Už mě nebaví, jak se to tady pořád seká. Jak mají pořád s něčím problémy. Fakt už vážně přemýšlím o tom, že se přestěhuju. Sice jsem si tady už zvykla a miluju to tady, ale bohužel.
Když už si najdu čas a přepíšu pokráčka, tak je chci i zveřejnit a já nebudu čekat na to až se někdo umoudří a mě to půjde. To jakože fakt ne. Uvidíme. Pokud se to do týdne nezlepší a bude to pořád dělat takové seky, tak mizím. Pro mě za mě, třeba na estranky to je fuk, prostě někam, kde se to nebude sekat a nebudou tam nekonečné potíže a problémy.

Sbohem...II.

6. října 2007 v 21:33 | Jaruš |  Náladovky
"Hermiono, jste si opravdu jistá?" vyptával se Brumbál před dveřmi do jejího kabinetu.
"A čím pane řediteli?" tázal se uctivý tón.
"Řekněme, že se začínáte až nebezpečně podobat Severusovi. Já chápu, že jeho ztráta byla pro vás bolestná, ale jste ještě tak mladá. Není rozumné uzavírat se před světem." Chlácholil ji Brumbál.
"Pane řediteli, když dovolíte mám ještě nějakou práci." Odbyla jsme ho a rychle se ztratila za dveřmi kabinetu. Tajnou chodbou ve skříni jsem prošla až do pokoje. Byl jako obvykle tak chladný. Zažehla jsem oheň, očima jsem pohladila naši společnou fotku a odebrala se do koupelny.
***
Nadýchaný pěna ve vaně halila Hermionino tělo. Jako obvykle přemýšlela nad tím jaké by to bylo, kdyby teď nebyla ve vaně sama. Přemýšlela nad tím jaké by bylo opět cítit Severusovy ruce, jak jí svírají v obětí. Jak ji nechtějí pustit a jak ona nechce odejít. Do srdce jí praštila realita. Neměla by nad tím přemýšlet. Neměla by se ač vědomě utápět ve vzpomínkách nebo jen myšlenkách na něj. Ale ubránit se je nesnadné. Chyběl jí, ztratila nejlepšího přítele, rádce a partnera. Ztratila kus sama sebe. Vytáhla z vany svoje unavené tělo, osušila jej a rozmazala po něm kokosové mléko. Vybavil se jí ten zhnusený obličej Severuse, když to bílé svinstnvo na sebe poprvé natřela. S tíživým pocitem osamění se dobelhala do postele. Snažila se usnout, ale opět marně. Stejně jako tolik nocí před tím. Po hodině, když už spočítá celé stádo oveček zvedá se z postele.
***
Rozlížela jsem se po pokoji. Znechucená a otrávená jsem se nakonec zvedla z postele. Oblékla jsem se a vyrazila na procházku při měsíčku, jak říkával Severus, když v noci procházel bradavickými chodbami.
Možná i já budu mít štěstí a strhnu pár bodů. Ve sklepení ani v přízemí jsem na nikoho nenarazila. Vždyť asi jen hlupák by se v noci potuloval na těch nejfrekventovanějších místech. Procházím přízemím, ztrácím se v těch nejtemnějších uličkách až dojdu k dřevěným dveřím. Zvědavost mi nedovolí odejít a tak nakonec otvírám dveře.
V prázdné místnosti je cítit zatuchlina. Mou pozornost upoutal až paprsek měsíčního světla, který prosvítal skrz okno. Osvětloval obrovské zrcadlo. Jeho rám byl ze světlého dřeva, vyřezáván na něm byl složitý vzor, který dal jeho autorovi opravdovou práci. Pozorně si prohlížím nápis na vrchní straně rámu.
"To není možné." Vyklouzne mi z úst.
***
Strnulým a trochu vyděšeným výrazem zírala na zrcadlo. Bylo nádherné, přesně tak jak Harry popisoval.
Ale vždyť Brumbál ho přece nechal odvést nebo že by ho jenom přemístil? Každopádně jestli ho našla ona, měla by to oznámit Brumbálovi, aby jej nenašel ještě nějaký student a neproseděl u něj volné chvíle, promlouvalo k ní svědomí.
Současně si byla ale dobře vědoma toho, co by v něm mohla vidět ona. Zrcadlo sklí největší tužby a přání. Ona by spatřila Severuse, zdravého a především živého. Také věděla, že jestli se do zrcadla podívá bude těžké se od něj odtrhnout. Bude pro ní nemyslitelné opět ztratit možnost být se Severusem.
Chtěla teď chladně uvažovat, přála si otočit se a v poklidu odejít. Ale místo kroku vzad se rozeběhla dopředu, přímo před zrcadlo. Svůj zrak upřela na pár v zrcadle. Vysokého štíhlého muže v černém hábitu a o něco menší dívku s rozcuchanými vlasy a oříškovými kukadly. Zaplnil ji pocit štěstí, radostného setkání, pocit sounáležitosti a spokojenosti. Opět viděla Severuse, jak ji objímá kolem ramen. Vidí ho, ale když se spěšně snaží dotknout jeho ruky není tam. Do srdce jí bodne kopí skutečnosti. Snaží se ji zaplašit a tak se znova podívá do zrcadla.
Zase je tam a zase má ten svůj výraz, který tolik miluje.Stále sleduje zrcadlo. Když už na ní dopadá únava sedá si na zem, ale pořád sleduje černé oči. Vědomě se utápí, ví že jí to ublíží, ale nedokáže si to odpustit. Nedokáže se vzdat, ne nemůže se vzdát. On se nikdy nevzdával. A ona se taky nebude vzdávat. Zavrhla tu myšlenku. Pak to přišlo. Vždyť ona je čarodějka a sakra dobrá. Jestli někdo byl schopný vytvořit zrcadlo z Erissedu, ona ho převede do reality. Oživí přelud. Ne. Ona oživí mrtvého. Zajásala a v očích se jí zajiskřilo.

Kam dál